Co oči nevidí...

27. srpna 2009 v 18:08 | Anna |  Z mého šuplíku
Pro sepsání následujícího 'produktu' mě vyburcovala literární soutěž, která na portálu Kultura21.cz probíhala na jaře. V soutěži jsem sice neuspěla, ale pokud vás to neodradí od přečtení následujících řádků, budu jedině ráda. A jestliže vám příspěvek alespoň něco dá, pak mě to potěší dvojnásob.

Příspěvek je psán ve formě dopisu (nebo e-mailu, chcete-li).



Milá Zuzanko,

v první řadě se Ti velmi omlouvám, že na Tvůj mail odpovídám s takovým zpožděním. Byly jsme s Adélkou na desetidenním soustředění vodících psů v Hodoníně (Adélka si tam vedla moc dobře, je to šikovná labradoří slečna). Vrátily jsme se včera odpoledne a doma nás čekalo velké překvapení. měla jsem totiž v době své nepřítomnosti dvacáté narozeniny, takže mě ihned po návratu rodina uvítala malou oslavou. K tomu, abych Ti napsala, se tedy dostávám až teď.
Tvůj mail mě potěšil i rozesmutnil zároveň. Radost mi udělal hlavně fakt, že na mě myslíš a vzpomínáš na naše společně strávené chvíle. Taky ráda vzpomínám na tábor v Opavě. Byla jsi mi dobrou průvodkyní a skvělou společnicí. Už teď se moc těším na další tábor. Vidět se ale samozřejmě můžeme i dřív, kdybys chtěla.
A teď konečně k tomu, co jsem hlavně chtěla podotknout k věcem, které jsi mi ve své zprávě napsala.
Je mi líto, že máš takové trápení. Možná to zní jako fráze, ale vím, co teď prožíváš. První láskou a zklamáním si projde každý, ani mě se nic z toho nevyhnulo. Od toho chlapce ale bylo nejvýš ošklivé, že tě odmítl s odůvodněním, že se mu nelíbíš. Ale upřímně - takoví Ti nestojí za to, aby ses trápila.
Nejvíc mě na všem, co jsi mi napsala, mrzí, jaké nepěkné mínění o sobě máš. určitě nejsi ošklivá, jak říkáš. Vím, že si teď asi myslíš, že to nemůžu posoudit, když jsem nevidomá, ale domnívám se (a snad právem), že právě díky svému handicapu jsem schopná vidět víc, než lidé, kteří mají oči zdravé.
Neber si to nijak osobně, prosím, ale můj názor je, že lidé, kteří mají světlo v očích, mají tmu v srdci. Jsou totiž zvyklí většinu věcí vnímat očima a posuzovat je takové, jaké se jim vizuálně jeví. - Je to přirozené a já sama si nejsem jistá, že by tomu u mě bylo jinak,kdybych se nenarodila bez zraku. - Svět se dělí na hezké a ošklivé věci. Když na oči člověka působí něco krásného, přirozeně ho to přitahuje, protože z toho chce získat požitek i pro další smysly; krásná květina může i vonět, tak proč si nepřičichnout a více se jí nezabývat? Na druhou stranu, když je něco nehezké, přestane se o to zajímat, i když to třeba může být ve skutečnosti někde pod povrchem krásné.
V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na jednu příhodu, když dovolíš.
Před několika lety jsem na táboře poznala jednu holčičku. Bylo jí deset let a, jmenovala se Jolanka. Když jí byly dva roky, stáhla prý ze stolu ubrus a strhla na sebe hrnek s horkým čajem. Ošklivě se popálila v obličeji a zůstaly jí jizvy. Když začala chodit do školy, spolužáci se jí smály a nechtěly se s ní kamarádit. To se negativně podepsalo na její psychice, a proto se ostatním dětem vyhýbala. Na ten tábor jí rodiče dali proto, aby se znovu začlenila mezi své vrstevníky, ale ani tam to pro ni nebylo lehké - našli se takoví, kteří se k ní nechovali moc pěkně. Nejen, že podle nich byla ošklivá, ale navíc se s nikým moc nebavila. Byla pro ně prostě 'divná'.
Vztah těch dětí k ní se změnil až ve chvíli, kdy se jedné z holčiček stala nehoda. Hráli jsme tehdy noční hru, při které děti měly jít po vyznačených cestách a sbírat body. Jedno z děvčat se během cesty odloučilo od své skupiny. Nastala panika, protože ji nikdo nemohl najít. Našla ji právě Jolanka, která se jí vydala hledat na vlastní pěst. Holčička tehdy spadla do nějaké díry a nemohla se dostat ven. Jolanka doběhla do tábora pro pomoc a dovedla vedoucí zpátky na místo, kde se nehoda stala.
I když jí museli vyčinit, že se odtrhla od ostatních, aby šla to děvče hledat sama, a mohla tak být druhou nezvěstnou, stala se zároveň hvězdou celého tábora. Děti ji měly za hrdinku a začaly se s ní kamarádit. Nakonec poznaly, že je to moc hodná holka a vůbec jim nevadilo, že má zjizvený obličej.
Snad Tě touhle spoustou slov moc neunavím, ale chápeš, co Ti chci říct, Zuzanko?
Člověk je velmi zvláštní bytost schopná nejen vnímat, ale i uvažovat a dostat se tak do hloubky věcí. Tedy, je pravda, že ne všichni to dokáží, ale ti z nich, kteří to umí, můžou objektivně posoudit, co je v člověku, a neotočí se k němu zády jen proto, že nevypadá jako z obrázku v módním časopisu.
Je těžké uvěřit faktu, že fyzická krása u člověka tak málo znamená, hlavně, když nás od dětství provází pohádky o půvabných princeznách nebo Popelkách, které sice mají tváře umouněné od popela, ale když ho smyjí a obléknou se do šatů z oříšku, jsou najednou nejkrásnější na světě a lásku prince mají jistou. A čím jsme starší, mýtus o důležitosti vzhledu pro nás přestává být mýtem a stává se skutečností; ať už jde o soutěže miss nebo prostě jen o tváře a těla, která média upřednostňují a podsouvají nám je. Ale i přesto přese všechno, Zuzanko, je tahle krása jen dekorace, která schovává skutečnou pravdu o člověku.
Moc bych Ti přála, abys jednoho dne potkala chlapce, který objeví Tvé vnitřní kouzlo. Protože, mezi námi, kdybys byla krásná, kluci by se o Tebe sice prali, ale není vyloučené, že by Tě za krátko zase opustili. Všechna krása, co je navenek, se totiž velmi rychle okouká. Nehledě na to, že kluk, který na dívce neocení víc než její vzhled, musí být jinak hrozně protivný a strávit vedle takového třeba celý zbytek života by, tedy alespoň pro mě, bylo utrpení.
Jakkoliv se to ve Tvých patnácti letech může zdát málo pravděpodobné, věř mi, že nejkrásnější na Tobě je to, co oči nevidí. Jedině dobrý člověk, který se nedívá jen očima, ale i srdcem, ve Tvém nitru jistý půvab objeví. A právě dobrého člověka pro svůj šťastný život přece potřebuješ.
Měj tohle všechno na paměti, až se příště budeš prohlížet v zrcadle, nebo až se Ti někdo bude vysmívat proto, jaká jsi, a buď hrdá na to, co ostatní nevidí.

Zdraví Tě

Klára






 


Komentáře

1 Sense Sense | Web | 17. listopadu 2009 v 21:57 | Reagovat

:o) To je hezké. Připadalo mi, jako bys to psala mě :o)
O tomhle jsem také dost přemýšlela. Jaké by to bylo, kdybychom byli všichni slepí, nebo kdybychom všichni viděli jen tu vnitřní krásu :)

2 Zuzka Zuzka | 25. března 2010 v 22:08 | Reagovat

Milá Klárko,
děkuju za nádherný dopis. Ač ses sama narodila bez zraku, dokážeš jiným otevírat oči, i jejich srdce. Ta záležitost s klukem už mne přebolela. Díky Tobě. Poznala jsem, že bych se trápila kvůli někomu, kdo o mne vlastně vůbec nestál. Zajímal ho jen vzhled, ale i kdybych se mu líbila, nikdy by se nesnažil poznat jaká ve skutečnosti jsem, co mne baví, co mám ráda, jaké jsou mé špatné či dobré vlastnosti. Chodil by se mnou jen kvůli vzhledu, ukazoval by mne kamarádům jako svoji ozdobu. A o takový vztah já nestojím. Slyšela jsem, že prý teď chodí s mojí bývalou spolužačkou. Asi nebudeš překvapená když Ti povím, že ta holka se už od šesté třídy malovala, chodila ve značkových šatech a nakonec ji vzali do jakési modelingové agentury. Ale jako kamarádka nestála za nic.
Klárko, doufám, že se na táboře opět uvidíme. Moc ráda Ti budu opět dělat společnici. Mám Ti hodně co splácet a nerada zůstávám dlužnicí - však už mne znáš. Moc hezky se mi s Tebou povídá; je to i tím, že umíš naslouchat, jako málokdo jiný. Tak na brzké setkání u táborového ohně ..
zdraví Tě ..
Zuzka

PS. Hodonín je nedaleko odtud, ale že se tam cvičí pejsi, to jsem netušila :o)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama