NEVIDOMÍ: Cestování ve velkoměstě je stále obtížné

20. října 2009 v 7:30 | Anna |  Reportáže
Pohyb ve velkoměstě je mnohdy těžký i pro naprosto zdravého člověka, pro něhož je prodírání se davem v metru, tlačenice v tramvaji či přecházení přes relativně frekventovanou silnici na neosvětleném přechodu takřka denní rutinou. Jak se ale s těmito problémy vyrovnává člověk, jehož orientace v prostoru je ztížena zrakovým postižením? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jen velmi těžko...


Jedno všední červnové ráno v Holešovicích. Vystupuji z autobusu a vydávám se na strastiplnou cestu Prahou; cestu, kterou musím absolvovat denně, ale nikdy s jistotou, že do cíle dorazím bez nehody. A stejně, jako každé ráno, se sama sebe ptám, jestli podobná úzkost svírá někoho z mých spolucestujících, kteří jsou, narozdíl ode mě, zcela zdraví. Zřejmě ale o mém duševním utrpení nic netuší, a tak se tvářím jako jedna z nich, ale dávám si za úkol sdělit veřejnosti, jak nelehké je pro zdravotně postižené vyrovnat se s ruchem velkoměsta. Jedním z lidí, s nimiž jsem konfrontovala své poznatky, byl nevidomý student Luboš Klicpera.

Bílá hůl - signál pro filantropy i zloděje

Čekám na Luboše ve stanici metra Anděl. Když přijede vlak ve směru Zličín a já po otevření dveří soupravy zaslechnu ťukání bílé hole, vím, že je to on a jdu mu vstříc. Za chvíli už se domlouváme, kde probereme jeho zkušenosti kolem cestování po městě. Vyrážíme do nedaleké pizzerie.
Nabízím Lubošovi, že ho budu vést, aby se s holí nemusel proplétat davem cestujících. Přijímá a automaticky se mě chytá za loket. Je to nejlepší způsob, jak vést nevidomého. Pravidlem je, že chce-li někdo pomoci zrakově postiženému, nesmí ho strkat před sebou (např. navádět jej takto na eskalátory), jinak riskuje jeho úraz. Nevidomý se sám musí chytit svého průvodce za předloktí. Tato pozice je nejvýhodnější, protože průvodce je o kousek napřed a postižený z pohybů jeho těla cítí, když přijde změna v terénu. Sama se o této skutečnosti přesvědčím při nástupu na eskalátory. Luboš bez jediného zaváhání nastupuje na jezdící schody se mnou.
Moje první otázka směřuje k chování spolucestujících. "Lidé mi pomáhají skoro pořád," pochvaluje si Luboš ochotu lidí. S vysloveně negativním postojem nebo špatným chováním se prý naštěstí nikdy nesetkal. Jak ale vím od dalších zrakově postižených, lidé se chovají různě. Zuzana Třeštíková mi na stejnou otázku odpověděla, že někteří lidé jsou aktivní až příliš. "Už se mi stalo, že jsem spěchala na nádraží na autobus, přišla hodná paní, že mě zavede, kam potřebuji, ale nakonec mě odvedla někam úplně jinam."
Několik nevidomých se dokonce vyjádřilo, že někteří cestující kromě pomoci nabízejí například i rady, jakého léčitele by postižený měl navštívit, nebo kolikrát denně by se měl modlit. Soucitnější spoluobčané dávají peníze, což se prý stává většině nevidomých. "Peníze jsem už taky dostala," svěřila se mi při jedné společné cestě Eva Zichová, nevidomá profesorka z gymnázia pro zrakově postižené v Nových Butovicích. "Jednou pětikorunu, když jsem čekala před krámem na kolegyni, jednou stovku pro svého vodícího psa. A jednou jsem pro psa dostala asi půl kila kabanosu."
Ne všichni jsou však takto 'dobrotiví'. Najdou se i tací, kteří bílou hůl chápou jako signál snadného zisku. Ztratí-li se "pouze" peněženka, dá se mluvit o štěstí. Lukáš V. se před šesti lety stal obětí dvou mladých zlodějů, kteří jej jednoho listopadového večera v Nových Butovicích u tehdejšího závodu ZPA Jinonice neokradli pouze o notebook, ale navíc jej surově zbili a zlámali hůl. Zraněný a bez hole se pak dlouhou dobu snažil nalézt pomoc na frekventované silnici.

Pomůcky ne vždy fungují. Proč?

Poprosila jsem Luboše, aby mě seznámil s dalšími pomůckami, které mu při samostatném cestování pomáhají. Je to hlavně vysílačka - přístroj, který má zabudovaný v rukojeti hole a pomáhá jak orientaci v prostoru (např. ve vestibulu metra), tak při zjišťování čísel linek tramvají a autobusů. Luboš mi vysílačku v praxi předvádí před východem z vestibulu. Stiskne jedno z příslušných tlačítek a ozve se signál, který má chodce navést do otevřených dveří. Po stisknutí jiného tlačítka se z reproduktoru nad eskalátory dozvídáme, které schody jsou v provozu a zdali jedou nahoru či dolů. Když později procházíme kolem tramvajové zastávky, ukazuje mi Luboš, jak na vysílačku reaguje tramvaj.
Ani tato pomůcka však nevidomým nedokáže zajistit bezstarostné cestování. Stává se, že reproduktor tramvaje či autobusu je příliš tichý, takže nevidomý v okolním ruchu hlas neslyší. Jak jsem se navíc dozvěděla od paní Evy Zichové, mnohdy na odezvu přijíždějícího autobusu čeká marně. "Někteří řidiči zařízení vypínají, takže se mi na požadavek neozve žádná odpověď," postěžovala si. V souvislosti s tím uvádí i jiný častý problém: "Staví-li více autobusů za sebou (i tramvají) mnozí už nestaví na zastávce, protože otevřeli dveře za prvním autobusem." Nevidomý nemá prakticky možnost doběhnout druhý autobus a ten mu pak ujede. Výsledkem je zbytečné čekání na příští spoj.

V dopravě je stále co zlepšovat

Když se Luboše zeptám, co by v městské hromadné dopravě vylepšil, na chvíli se zamyslí. "Bylo by dobré, kdyby v každé stanici metra byly dostatečně výrazné vodící lajny, aby podle nich každý nevidomý mohl chodit." Možná, že kdyby bezpečnostní pásy na nástupištích metra byly výraznější, nestala by se Lubošovi na podzim 2006 nehoda, při níž ve stanici Černý Most spadl do kolejiště. Na nedělní odpoledne, kdy jel na internát do Nových Butovic, vzpomíná s hrůzou. "Šel jsem od autobusu do metra. Všude bylo moc hluku a lidí a já ztratil orientaci. Najednou jsem udělal krok do prázdna..." Při pádu si prý vyrazil dech a na okamžik ztratil vědomí. Když mu dozorčí ze stanice pomohli ven, byl v šoku a cítil bolest v podbřišku. "Na Bulovce mi zjistili, že mám poškozenou ledvinu. Lékaři mě ujišťovali, že budou dělat všechno proto, aby mi ji zachránili, ale připravili mě na možnost, že o ni přijdu." Poškozený orgán se nakonec zachránit nepodařilo a Luboš o ledvinu přišel. I přesto si však udržuje nadhled a říká: "Měl jsem štěstí v neštěstí, protože všechno mohlo dopadnout daleko hůř."

Bezbariérová MHD? Do budoucna snad...

Občanské sdružení Asistence na portálu Praha.eu letos rozjelo průzkum, kterým chce přispět k postupnému budování bezbariérové MHD v Praze. Průzkum se netýká jen nevidomých, ale i dalších tělesně postižených, jejich rodin a průvodců. Tvůrci chtějí s výsledky seznámit osoby odpovědné za dopravu v Praze a její financování a věří, že se jim podaří prosadit zpřístupnění jedné starší stanice metra ročně.
Výsledky (které můžete shlédnout zde) ukazují, že je pro handicapované největším problémem to, že stanice metra, kterou nejčastěji využívají, je bariérová (metrem se přitom podle stejných výsledků přepravuje většina postižených). Dále jim vadí např. špatný stav komunikací. Pro nevidomé je zřejmě nejhorší zimní období, kdy všude leží neodklizený sníh. Orientace na zapadané cestě je pro ně nemožná, protože na jednotvárném povrchu nemohou holí rozeznat, jestli se nacházejí na chodníku, nebo na trávníku. "V zimě mám problémy chodit tam, kde je více sněhu," souhlasí Luboš. "Letošní zimu jsem si myslel, že budu muset ve sdružení Okamžik zažádat o doprovod do školy, ale sníh brzy nato roztál." Za tento problém můžou lidé na kompetentních místech, kteří nejsou schopni odklízení sněhu zajistit.

Vodící pes je pomocník a parťák zároveň

Nejen pomocníkem, ale i příjemným společníkem při cestě městem je určitě pes. Lubošovi je třia
dvacet let a dosud se po Praze pohybuje sám. Zajímalo mě tedy, jestli někdy nepřemýšlel nad tím, že by si pořídil vodícího psa. "O vodícím psovi jsem zatím neuvažoval. Ještě jsem se s ním ani nevyzkoušel projít, ale přiznám se, že bych to rád zkusil." Nakonec však svou úvahu uzavírá tím, že si zatím docela dobře vystačí jen s bílou holí.
Zato Eva Zichová má jasno. Je to dva roky, co dostala druhou labradorku Iris, protože její předchůdkyně Golda byla už příliš stará a po dlouhých letech, během nichž svou paní věrně doprovázela, si zasloužila 'penzi'. Bez psího průvodce už by být nechtěla. "Pes mi život, potažmo orientaci v prostoru velmi usnadňuje," říká. "Jsem ráda, že ho mám. Tápání, které se na cestě vyskytne, je příjemnější, jsme na to dva. A navíc pes upoutá lidi a ti pak víc navazují kontakt."


Setkání s Lubošem opět zakončíme v metru ve stanici Anděl. Luboše čeká cesta na internát střední školy pro zrakově postižené v Nových Butovicích. Spěchá si zabalit věci, protože mu příští den končí škola. Na dva měsíce bude mít od ruchu velkoměsta klid - prázdniny bude trávit s rodiči v městečku ve východních Čechách. Rozloučíme se a já se za ním dívám, jak za ťukání bílé hole odchází k soupravě metra. Lidé evidentně hůl respektují a uvolňují Lubošovi cestu . Napadá mě, že by bylo příjemné, kdyby k sobě lidé byli takhle taktní pořád bez ohledu na zdravotní stav.


*Zdroj fotografie vodícího psa: cms.kmo.cz



Tento článek můžete sdílet:
 


Komentáře

1 Ethnea Ethnea | Web | 5. listopadu 2009 v 2:03

Moc pekny clanek. Je smutne, ze ma obcas i zdravy clovek velky problem se v doprave orientovat a vechno zvladat. Co maji potom delat postizeni spoluobcane.
Pamatuju si, kdyz jsem stravila mesic "jen" o berlich, skoro jsem nemohla chodit. Nebyt toho, ze me doprovazela sestra, asi by se na me kazdy vykaslal, kdyz jsem potrebovala pomoc s berlemi pri nastupovani do vlaku, vystupovani z vlaku, hledani mista v hromadne doprave...

2 Anna Anna | Web | 5. listopadu 2009 v 8:13

[1]: To je jako u maminek s kočárky. Zrovna včera, když jsem viděla jednu paní potýkat se samotnou s kočárkem při vystupování z tramvaje, tak jsem si říkala, že to taky nemají jednoduchý.

3 Viki Viki | Web | 8. listopadu 2009 v 11:00

moc pěkný článek ale je mi po něm trochu smutno :-( ty lidi musí být strašně stateční aby toto všechno zvládali já osobně kdybych byla nevidoma, chtěla bych bydlet spíše na venkově :-)

4 Anna Anna | Web | 8. listopadu 2009 v 11:27

[3]: Všechno má svá pro i proti, ani na venkově se to neobejde bez problémů. Ale důležitý je vyrovnat se s tím a jít životem s tím, co nám naízí, ne si naříkat. Třeb Luboš (viz tahle reportáž) má úplně perfektní přístup.

5 vik vik | 13. května 2010 v 20:20

Před Lubošem a jiným takto handicapovaným lidem smekám klobouk. Jinak obyčejná cesta je pro nevidomého člověka opravdu adrenalinovou záležitostí. Nedokážu pochopit bezohlednost některých občanů. A že někdo dokáže postiženého člověka okrást, zbít .. to se mi zdá neuvěřitelné. Moc hezky jsi tuhle reportáž napsala. Jsem rád, že jsem mohl "nakouknout" do života těch, co chodí s bílou hůlkou ..

6 coach bags outlet coach bags outlet | E-mail | Web | 17. září 2011 v 14:29

government was unable to predict, plan against or prevent,” the defense lawyers wrote. They contended that the se

7 Chanel Outlet Chanel Outlet | E-mail | Web | 21. září 2011 v 5:57

Exquisite lady handbag and bag

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama