Účastníci zájezdu po čtyřiceti letech

13. listopadu 2009 v 7:13 | Anna |  Z mého šuplíku
Po nějaké době jsem opět sáhla do svého šuplíku. Tentokrát jde o povídku sepsanou v rámci semináře literární tvorby, který v tomto semestru navštěvuji. U spolužáků měla poměrně úspěch, což ve mě vyvolalo dojem, že bude jedna z mála podařených. Pravdou ale je, že opravdový šmrnc tomu dal profesionální přednes mého spolužáka, herce Ondřeje Nováka, kterému tímto děkuji za pomoc.

Slovo úvodem

Zadání znělo přibližně takto: "Napište povídku, která bude zachycovat setkání milenců/přátel, kteří už ani nevěřili v opětovné shledání. Snažte se, aby příběh nebyl přitažený za vlasy."
Zvolila jsem variantu příběhu milenců. Jelikož jsem ale ve třinácti letech byla vášnivou čtenářkou harlequinek, které byly obdobnou tematikou přímo nadité, usoudila jsem, že taková příhoda nemůže nebýt přitažená za vlasy. Rozhodla jsem se to tedy pojmout humorně (v rámci svého omezeného smyslu pro humor) a za hlavní hrdiny zvolila generaci o něco starší.
Tak tedy, zde jest a jestli vás jenom trochu potěší, pak splnila svůj účel.


Účastníci zájezdu po čtyřiceti letech


Paní Antonie seděla před velkým kulatým zrcadlem a roztírala kolínskou s vůní šeříku po širokém dekoltu. Sváděla přitom psychologický boj s ženou, která se na ni dívala ze stříbřité plochy. Byla už jen vzdáleně podobná té, která se nuceně usmívala na padesát let staré svatební fotografii.
Co tě to napadlo, Tonka? Že radši nezůstaneš v baráku a nekoukáš na Ordinaci, místo abys trajdala po candrbálech. Má to ženská ve tvým věku vůbec ještě zapotřebí?
Rozbouřený tok jejích myšlenek přerušil hlas sousedky z vedlejšího pokoje. "Mikešová, už jste hotová?" A prostrčila hlavu pootevřenými dveřmi.
"Co tak hulákáte, Fajtová, dyť vás slyším," odsekla Antonie namísto odpovědi. Když v zrcadle zahlédla sousedčin obličej, tvarem, barvou i strukturou podobný bílé řetkvi, navázala na své předchozí úvahy myšlenkou, že na tom vlastně ještě není tak špatně. Proč by si zase jednou nemohla někam vyrazit. Krom toho, na ten koncert Evy a Vaška stejně jede půlka domova důchodců.
Zauvažovala, kdy naposledy byla na nějaké zábavě. Už to mohlo být dvacet let. Doprovázela manžela Jirku, když chodíval hrát s kapelou. Ačkoliv podobné akce neměla ráda, protože sedávala sama u stolu, zatímco Jirka na pódiu foukal do své milované trumpety, vzpomínala na ně s nostalgií. Byly to jiné časy, kolem ní byli jiní lidé a ona sama byla taky jiná...
S povzdechnutím si lehce poupravila sivé kadeře, naposledy se prohlédla v zrcadle a pronesla více méně sama k sobě: "Jsem připravená."

* * *

Před bránou do domova už byl přistavený autobus... No, autobus... Stará herka zacákaná po nedávných plískanicích. Oddychovala jako astmatička a z výfuku se valil modrý dráždivý čoud. Antonie se pokřižovala. "Jestli nás tohle doveze..."
"Ale nebojte, babi" uklidňovala ji mladá sestřička, na jejíž jméno si Antonie nemohla vzpomenout. "Vy to moc prožíváte. Je vidět, že s náma málo jezdíte na zájezdy."
Fajtová, která se jí držela za patami, šťouchla Antonii do žeber. "S tímhle krámem jsme jeli už posledně. To jsme byli na tom... na tom... no jak psal to divadlo..."
"Na Cimrmanovi, babi," připomněla jí sestra a postrkovala jí ke dveřím autobusu.
"Jo, na tom!" přikývla energicky Fajtová a obrátila se zpátky k Antonii. "No a dědkovi Tůmovic se udělalo blbě, tak mu autobusák zastavil, a vono mu to chcíplo. Půl hodiny, Tonka, jsme tam čekali, než pro nás přijel jinej autobus."
Antonie se za daných okolností začalo dělat nevolno. Vždycky byla spíš usedlejší a jen se někam vypravila, nastaly komplikace. Tohle určitě bylo znamení, že se zase něco stane. Snad měla opravdu zůstat doma...
S pocitem stísněnosti se začala soukat do autobusu. Už zde zřejmě byla většina pasažérů, protože to odevšat hučelo hovorem.
Na prvním sedadle hned vedle řidiče seděl Weber, dříve zvaný Milovník, po překročení sedmdesátky jen Lichotník. u žen známý jako Čuňák. Jakmile zmerčil paní Antonii, očka ve voskově zbarvené tváři se mu zablýskala. "Pani Mikešová, vám to dneska ale sekne!" Možná by se cítila polichocena o něco déle, kdyby za ní jdoucí sestřičku neplácnul po zadku se slovy: "Hergot, ženský jsou pořád ještě pěkný!"
Fajtová ji zatahala za rukáv. "Pojďte sem, já si schválně sedám blízko dveří, kdyby to začalo hořet, abych stačila utýct."
"Dejte pokoj, ještě malujte čerty na zeď," ohradila se Antonie a začala si čistým kapesníčkem otírat čelo.
"Já to náhodou viděla nedávno ve zprávách," dušovala se Fajtová. Naklonila se k sousedce ještě blíž a nvychutnávala si líčení katastrofického scénáře. "Zničehonic to veme luft a z autobusu jsou trosky."
Antonie před jejím zapáchajícím dechem bezděky uhnula. Snažila se nemyslet na nejhorší. "Jen ať jsme už na cestě, to čekání je hrozný."
Čekalo se jen na Roubíčkovou, která zásadně chodila jako poslední. Když se pak přiřítila o své koloběžce, jak říkala holi ve stylu Dr. House, ozvalo se v celém autobusu úlevné "no konečně".
"Hergot, Roubíčková, vy jste ale fešanda," nezapomněl opět rejpnout Weber, když poslední pasažérka zdolávala schůdky. "Člověk by vám ani nehádal pětasedmdesát."
"Mě je dvaasedmdesát," ohradila se dotčeně Roubíčková.
To nám to pěkně začíná, pomyslela si Antonie, ale nahlas nic neřekla, aby nevyprovokovala Fajtovou k dalšímu monologu (výjimečně totiž byla zticha a špiclovala uši, aby slyšela rozhovor ze sedadla před nimi). Jestli se nestane nějaká tragédie, pak bude alespoň hodně velká ostuda.
Konečně se zavřely dveře a herka sevydala na cestu do třicet kilometrů vzdáleného města.

* * *

O hodinu později už Antonie seděla u stolu ve velkém sále, v jehož středu tancovaly dvojice ostatních staroušků. Parket se jen vlnil vláčnými pohyby seniorského tance. Příznivců Evy a Vaška se tu sjelo opravdu hojně.
Pod vládou romantických tónů se konečně uklidnila. K jejímu psychickému uvolnění nemalou měrou přispěl i fakt, že pro Fajtovou, která se vedle ní ještě před chvílí snažila vyzpívat Bílou orchidej, přišel jakýsi neznámý gentleman. Antonie pro to byla ochotna opomenout i pocit křivdy, jaký se jí zmocnil, když ten fešák požádal o tanec sousedku a ne ji.
Usmívala se pod vousy, upíjela ze skleničky s minerálkou a pobrukovala si známé melodie. Vlastně to nebyl tak špatný nápad sem jet.
Eva spustila další song - Cappucino. Fajtová se v doprovodu svého gentlemana vracela ke stolu. Antonie nasadila lhostejný výraz a předstírala, že si páru nevšímá.
Kavalír se k ní naklonil a sametovým hlasem ji požádal o tanec. Antonie mu však nevěnovala jediný pohled a vědoma si předchozího znevážení své osoby odpověděla: "S cizejma chlapama zásadně netančím. A na tyhle divočárny už vůbec ne."
Muž se uctivě poklonil a s překvapeným výrazem odcouval.
"Co blbnete, Mikešová!" naklonila se k ní přes stůl Fajtová. "Ten chlap na vás bere!"
"Ale dejte pokoj," zatvářila se Antonie jako počestná žena.
"No vopravdu! Celou dobu, co jsme tancovali, tak se mě na vás vyptával. Prej vás asi zná."
Zahlodalo v ní svědomí. "Prosím vás a odkud?"
"Jo, to já nevim, ale dyž jsem mu řekla, že se jmenujete Tonka, tak řikal, že jste to určitě vy."
"No jistě, že jsem to já. Kdo bych byla, kdybych já nebyla já," poznamenala kousavě, aby u sousedky nevzbudila zdání, že se o toho muže zajímá. Dlouho to však nevydržela a zeptala se: "A jak se jmenuje?"
"Ježíši..." chytla se Fajtová za pusu, "von mi to řikal..."
Antonie si vybavila obličej muže, který prvně přišel pro sousedku. Nepřipadal jí nijak povědomý, ale když teď jakoby před sebou znovu viděla jeho rysy, začala si je spojovat s konkrétní osobou. To husté obočí nad hluboko posazenýma očima, ten dlouhý špičatý nos, úzké rty a francouzsky ostré rysy... Skráně měl prošedivělé, ale v mládí mohl mít vlasy černé jako uhel.
"Oldřich..." vydechla jako v tranzu.
"To je von!" zařvala Fajtová.
Paní Antonie se chytila u srdce. Než se stačila vzpamatovat, vehementní Fajtová zmizela v davu a za chvíli už k ní vláčela pana Oldřicha.
"Toničko, jsi to ty?" prohlížel si ji opatrně kavalír. Když neodpovídala, zkoušel to dál: "Byla jsi v pětašedesátým na výměnném pobytu JZD Nové Dvory v Maďarsku...?"
Paní Antonie sundala brýle a začala otírat sklíčka bílým kapesníčkem. "Byla," špitla. Pak pomalu vstala a s předpaženýma rukama šla jako blouznící bílá paní k němu. "Oldříšku, já bych nikdy nevěřila, že tě ještě někdy uvidím."
Zatímco se objímali, líbali na tváře a sdělovali si aktuální pocity dojetí, byli stále zajímavější atrakcí pro ostatní. Eva a Vašek se stali jen romantickou kulisou.
Jako by to bylo pár měsíců, co se Oldřich s Antonií seznámili na výměnném pobytu v Maďarsku. Antonie doslova prožila jeden z příběhů, které v mládí četla ve starých sešitových knížkách. Poznala muže, pro něhož nebyla jen obtloustlou matkou dvou dětí, ženskou od sporáku a dojičkou krav, ale plnohodnotnou dámou. Ztratila pro traktoristu Oldřicha hlavu a zahořela k němu citem, jakým nikdy předtím nevzplanula k nikomu. A zatímco na desetidenním pobytu v Maďarsku prožívala románek jak z červené knihovny, její Jirka doma hladil tu svou trumpetu a děti si stýskaly po matce.
Když přijela domů, Oldřich za ní několik týdnů dojížděl z několik kilometrů vzdálené vesnice, kde sídlilo jednotné zemědělské družstvo spřátelené s jejich družstvem. Brzy ale po okolí začaly kolovat klepy a Antonie ve snaze zachránit rodinu Oldřicha poprosila, aby už za ní nejezdil a zapomněl na ni.
"Já na tebe, Toničko, nikdy nezapomněl," usmíval se teď Oldřich nad skleničkou bílého vína a hladil svou dávnou lásku po baculaté a vráskami zbrázděné ruce.
"Já na tebe taky ne, Oldříšku. Když před dvaceti léty Jirka umřel, říkala jsem si, že bych se s tebou ráda shledala, ale nepodařilo se mi to."
"Osud nás svedl dohromady na sklonku našich životů," pronesl v duchu lyrické chvíle a oba se tomu zasmáli.
Všechny tragédie uplynůlých výletů a hrozby těch dalších (včetně zpáteční cesty herkou domů) Antonie pustila z hlavy. Tohle byl její první výlet, co byla v domově, a rozhodně nebyl nešťastný.

* * *

"Mikešová, to jste mě zklamala, že jste si našla jinýho chalana," utahoval si z ní Weber při zpáteční cestě. "Teď mi řekněte, co von má a co já ne, že jste mu dala přednost."
Antonie ho v dobré náladě ignorovala, myšlenkami byla u Oldřicha. Ale Fajtová si u ní zřejmě chtěla udělat očko, a tak se jí zastala. "Vy mužskej dotěrnej, dyť se na sebe podívejte!"
Weber předstíral, že se prohlíží ve zpětném zrcátku."No a? Náhodou, pani, jsem ještě docela štramák, když si vezmu zuby."

* * *



Některé moje další literární počiny naleznete v rubrice Z mého šuplíku.



Tento článek můžete sdílet:
 


Komentáře

1 ViK ViK | 13. listopadu 2009 v 7:32 | Reagovat

Tak jsem to přečetl jedním dechem. A v pracovní době. Kdyby tak na mne přišel ředitel, to bych měl průšvih :-) Čte se to krásně. Spousta legračních momentů ("Mně je dvaasedmdesát .."), několik hezky vykreslených postaviček a celkově zábavný děj. Měj se to moc líbilo a těším se na další dílko. ;-)

2 Anna Anna | Web | 13. listopadu 2009 v 8:05 | Reagovat

[1]: To mě moc těší, že se to líbilo :-)
Ale v té pracovní době pozor, abys nedostal ředitelskou důtku ;-) Asi příště budu publikovat jen po pracovní době :-D

3 Natty Natty | Web | 13. listopadu 2009 v 11:23 | Reagovat

Ahojky Aničko, máš opravdu talent a musím přiznat, některé pasáže jsou jako bys to prožila ty a nééé Tonička :-) holka zlatám nevím kolik ti je, ale ať je ti kolik chce piš a svoje článečky se pokus udat nejen na blogu - moc ti držím a až budu mít chvilku, juknu do tvého archívu :-)...pěkný pátek.

4 Anna Anna | Web | 13. listopadu 2009 v 13:41 | Reagovat

[3]: Natty, moc děkuji, jsem polichocena a úplně se červenám :-)
Je mi 24 a už asi před dvaceti lety jsem toužila být spisovatelkou... Splnění toho snu se jeví nereálné, tak si to kompenzuji na blogu. A moc mě těší, že se to líbí :-)

5 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 13. listopadu 2009 v 14:12 | Reagovat

Aničko, máš velký talent a vzhledem k tomu, že je ti teprve 24 let, jak píšeš, tak si myslím, že to spisovatelství ještě není ztracené a že si časem přečteme nějaké tvoje knížky. Pak se budu chlubit, že jsem si s tebou psala na blogu.

6 Anna Anna | Web | 13. listopadu 2009 v 14:19 | Reagovat

[5]: Babi, záleží na tom, jestli by bylo čím se chlubit. Co kdyby ty moje případné knihy byly zavrženy kritikou? To bych Vám pak neradila :-)
Ale děkuju :-)

7 Miru Miru | Web | 13. listopadu 2009 v 16:21 | Reagovat

Aničko, to se  moooc povedlo. Mělo to šmrc, ducha a jiskru. Gratuluji a děkuji za úžasný literární zážitek...

8 Sense Sense | Web | 13. listopadu 2009 v 18:24 | Reagovat

Jééé!!! Mám sice radši fantasy :o), ale tohle se mi líbilo :o) A ten konec se zubama byl dost povedenej!
Máš talent!!!

9 Anna Anna | Web | 13. listopadu 2009 v 18:40 | Reagovat

Týjo, cítím se jak božský Kája v Carnegie Hall... Díky! :-)

10 Faira Faira | Web | 13. listopadu 2009 v 19:30 | Reagovat

:-D Dost sem se u toho pobavila. Bylo tam pár velice vydařených momentů. Nejvíc se mi líbil ten konec se zubama a spoustu dalších. Až zase něco zveřejníš, určitě si to přečtu.:-)

11 Natty Natty | 14. listopadu 2009 v 10:15 | Reagovat

[4]: Aničko, v tvém věku máš ještě před sebou kus krásného života a svého snu se nevzdávej - sen je krásné soukromí, kam můžeš jen ty sama a i kdyby se ti nesplnil za celý dlouhý život, máš něco, co ti nikdy nikdo nevezme :-) ...piš a piš, pamatuj, to nejlepší vzniká časem jako rozkvetlé poupě se změní v nádhernou růži - pěknou sobotu :-)

12 dadulka dadulka | Web | 14. listopadu 2009 v 18:19 | Reagovat

Tak jsem se konečně dokopala k tomu sem nahlédnout a jsem opravdu velmi příjemně překvapena, jaké dobré blogy se najdou. Opravdu jsem se pobavila, zejména poslední věta byla úžasnou pointou. Jinak myslím, že těch, kteří toužili být spisovateli, bylo více (taky, taky), ale jak to tak vidím, šnace jsou - u mě - mizivé, u tebe rozhodně nadějné.

13 Anna Anna | Web | 14. listopadu 2009 v 18:27 | Reagovat

[12]: Díky za uznání :-) Ale myslím, že dneska to nemá nikdo lehké, ani ti opravdu talentovaní. Při tom počtu nakladatelů, kolik jich v naší malé zemičce je, se spíš kouká na to, jak bude atraktivní příběh, tedy bude-li se dobře prodávat. Jinak se autor nakladateli nevyplatí. Takže v téhle oblasti bych asi moc nezabodovala. Teď letí fantasy, to je oblast, kterou ráda čtu, ale neumím o tom psát. Jsem neatraktivní autor :-)

14 Eva* Eva* | Web | 15. listopadu 2009 v 19:49 | Reagovat

Moc hezký, fakt se to čte jedním dechem a až se mi chce říct, že je škoda těch 20ti let...Tak jsem se do toho vžila. :-)

15 Jitka Jitka | Web | 16. listopadu 2009 v 14:17 | Reagovat

Předpokládám, že povídka byla doceněna i na semináři. Já jsem se pobavila.

16 Jarka Jarka | Web | 16. listopadu 2009 v 16:34 | Reagovat

Šmánkote Aničko, ten tvůj článek je hrozně dlouhý. Napřed oběhnu lidi s kterýma jsem se skoro čtyři dny neviděla a pak se vrátím. Slibuji!!

17 Jarka Jarka | Web | 16. listopadu 2009 v 17:45 | Reagovat

Tak jsem tu zpátky a stálo to za to! Byl to pěkný příběh a čtivě napsaný. Bylo to takové jako z opravdového života a také ze současnosti, na Evu a Vaška určitě zájezdy důchodců jezdí. Já už nejsem nejmladší, ale Eva a Vašek - nikdy, to by byl můj konec! Už teď se těším na další povídky!!

18 Anna Anna | Web | 16. listopadu 2009 v 19:52 | Reagovat

[17]: To jsem ráda, že jste se nevracela zbytečně :-)

Jinak opět děkuji všem za kladné ohlasy! To potěší :-)

19 Jarka Jarka | Web | 16. listopadu 2009 v 22:10 | Reagovat

[18]: Aničko okamžitě hned mi začni tykat. To jsou nápady!!

20 Anna Anna | Web | 17. listopadu 2009 v 7:59 | Reagovat

[19]: Dobře, dobře, dobře, dobře! :-D

21 Jarka Jarka | Web | 17. listopadu 2009 v 8:44 | Reagovat

[20]:No proto!!! Už se těším na tvoji vánoční nástěnku, doufám, že nám ji ukážeš!

22 Natty Natty | Web | 19. listopadu 2009 v 11:27 | Reagovat

Ahojky Aničko - já teda zase Evu a Vaška můžu, mají krásné písničky a hlavně, to co zpívají, tak je ze života :-)mám několik jejich DVD i CD, které jsem dostala dárkem od svého třídního učitele, který bydlí poblíž oné dvojice :-) každá píseň je pěkná, pokud má co řídi, ladí a pohladí srdíčko...pěkný den.

23 Anna Anna | Web | 19. listopadu 2009 v 11:31 | Reagovat

[22]: Nu, proč ne? ;-) Každý má to své oblíbené :-)

24 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 20. listopadu 2009 v 21:54 | Reagovat

Aničko piš dál je to super čtení.Ať žijí generace starších s láskou.Vždyť je to pěkný zamilovat se v každém věku.

25 sl. Lenka sl. Lenka | Web | 29. listopadu 2009 v 8:57 | Reagovat

Anni, fakt nádherně napsané! A ani trochu to není přitažené za vlasy... věřím tomu od začátku až do konce! ;-)

26 Anna Anna | Web | 29. listopadu 2009 v 9:00 | Reagovat

[25]: Děkuju :-)

27 Romi Romi | 1. prosince 2009 v 16:36 | Reagovat

Milá Aničko, je to moc pěkná povídka..Určitě se podívám na další do tvého šuplíku:) Moje 15letá dcera také píše ráda povídky.

28 Anna Anna | Web | 1. prosince 2009 v 16:47 | Reagovat

[27]: Děkuju, Romi :-)
Dcera má hezkého koníčka, ať se ho nevzdává :-) Třeba to jednou dotáhne daleko :-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama