Tímto dělám, alespoň prozatím, tečku za svými rádoby žurnalistickými pokusy. Už jich bylo dost. Blog není zpravodajský portál, tak proč ho nevyužít k vypovídání se. Klesající návštěvnost mých věrných čtenářů napovídá, že by si raději přečetli něco "lidského". Nu dobrá, zavádím rubriku Klábosení.
Kdo by si toho nevšiml; pan Podzim se pomalu hlásí o slovo a nárokuje si funkci vladaře. Nemůžeme mu to mít za zlé, když si v posledních letech, stejně jako Jaro, svého panování tak málo užil. Ledová královna Zima a nezbedné Léto své kolegy jaksi vyšachovali ze hry na čtvero ročních období.
Venku se to kaboní a vítr fouká stromům do listí. Četla jsem na jednom blogu, že už se stromy převlékají do barevných hávů, ale já si toho zatím nevšimla. Buď proto, že se před zimou schovávám doma, nebo proto, že to ještě nechci vidět. Akorát by to prohloubilo moje chmury. O ty v současnosti nemám nouzi, protože se nějak nemůžu smířit s tím, že po mnoha letech ve vzdělávacím procesu najednou nebudu chodit do školy. Práci taky najít nemůžu, takže si připadám jako poslední vlaštovka nad usínající krajinou. Představa nadcházející dlouhé zimy a stereotypu, který mě doma čeká, mě děsí.
Rozhodla jsem se tedy bojovat proti depresi něčím, co mě baví. Už dlouho jsem si chtěla něco vyrobit, ale nevěděla jsem, co. Pak mi do oka padly dva nešikovné talířky, které jsem ještě na gymplu při hodině estetiky vykroužila na hrnčířském kruhu. V tu chvíli se mi zastesklo po hňácání se v hlíně a modelování. Hned jsem sedla k počítači a začala googlit recept na modelovací těsto.
Receptů a návodů jsem našla dost. Něco jsem si z toho vybrala a dala se do práce. Do misky jsem jen na zkoušku dala šálek hladké mouky, půl šálku soli a trochu vody. Za chvíli jsem měla v rukou hladké pevné těsto, které přímo vybízelo k hraní. Sehnala jsem si tedy pár nástrojů, které by mi mohly pomoct a dala se do modelování. Nejprve jsem zkoušela jen jednoduché copánky, abych se s těstem seznámila. Bylo pevné a poddajné, doslova se mi měnilo pod rukama. Začala jsem tedy přemýšlet nad něčím náročnějším.
Vždycky mě lákaly postavičky .Dohledala jsem si proto v kredenci nějaké nádobíčko, na kterém bych mohla "stavět". Modelování nebylo tak těžké, jak jsem si myslela, a tak za chvíli vznikla první panenka. Měla jsem z ní radost až do chvíle, kdy si těsto na trupu sedlo víc, než by mi bylo milo, a z panenky se stala široká bába. Když jsem jí ale udělala obličejík z kmínu a dlouhé vlásky, hned se mi zdála trochu sympatičtější. A to i po tom, co jí upadla pusinka.
A dneska jsem se rozhodla, že se začnu těšit na Vánoce. Ještě před pár dny mi přišlo, že ty loňské skončily teprve před pár týdny a další tu budou cobydup, z čehož jsem byla otrávená. A teď se na ně začínám těšit, protože jsem si řekla, že si splním dlouholetý sen - vyrobím si vlastní Betlém. S tímhle těstem by to mohlo jít. Snad mě nepřejde trpělivost a nezůstane jen u anděla, kterého jsem udělala dnes.
Tak to jsou moje první výtvory. Pokorně přiznávám, že z nich mám radost. Sice nejsou zrovna dokonalé, ale protože to líp nedokážu, líbí se mi takové, jaké jsou. Teď čekám, až se figurky na topení pořádně vysuší. Přemýšlím, jestli má smysl je potom potřít vajíčkem a dopéct v troubě, jak se to dle receptu dělat má.
Nestraš! 
Díky!
Miru | 
Chanel Purses | 
Aničko, glosy jsem četl rád a těším se na další. Je ovšem pravda, že je hezké sem tam i něco jiného napsat. Pamatuju si, že právě takový článek ze života byl tím prvním, co jsem si u Tebe v Altánku přečetl a co mne přimělo zase se vrátit. Bylo to povídání o Beníkovi a procházkách a sportování s ním.
Hned bych si s Tebou zamodeloval, kdyby to šlo 
Když jsi psala o ročních dobách, napadlo mne, že máme veliké štěstí, že Vivaldi žil před pár sty lety. Kdyby totiž žil dneska, byli bychom ochuzení o dvě z jeho čtvera ročních dob 
K těm postavičkám z těsta - moc se mi líbí. Ta panenka mi připomíná venkovskou selku